Homeopatie – experimentální medicína s hlubokými kořeny

Homeopatie – experimentální medicína s hlubokými kořeny

Celý svůj dlouhý život /zemřel 2. 7. 1843 v Paříži/ studoval a doplňoval své dílo o nové poznatky. Díky své preciznosti zjistil při překladu Materie mediky skotského lékaře Culena nesrovnalosti v popisu účinku chininovníku při léčbě zimnice. Proto se rozhodl vyzkoušet chinin sám na sobě. Byl velmi pozorný pozorovatel a všechny detaily pečlivě zapisoval. Neušlo tedy jeho pozornosti, že chinin u něj vyvolal horečku s úplně stejnými symptomy, jaké znal u malárie. Znal tuto nemoc osobně a nejen z knih, protože v mládí nějakou dobu pobýval v Rumunsku, v bažinaté oblasti Sibiu, kde malárií skutečně onemocněl.

Byl to precizní vědec, nic nenechával náhodě, proto tento pokus s chinovníkem opakoval ještě na několika dobrovolnících a vždy se stejným výsledkem.

Tak položil základ později podrobně rozpracovanému principu homeopatie – similia similibus curentur, podobné léčí podobné. Ty symptomy, které lék může vyvolat u zdravého jedince, dokáže léčit u nemocného. Časem na sobě, své rodině, svých žácích a pacientech vyzkoušel účinky velkého množství látek. Vše pečlivě ověřoval a zapisoval. Pochopil, že symptomy nemoci jsou plodem reakce životní síly /v naší terminologii fysiologie či obranyschopnosti těla/ na zevní nebo vnitřní narušení. Uvědomil si, že v každém léku je určitá jednota, jakási červená nit, která se táhne od psychiky k fyzickým symptomům.

Principy homeopatického / z řečtiny: homoios – podobný, pathos – nemoc/ léčení popsal ve svém slavném díle Organon racionální léčby, které během svého života přepracoval 6x. Při svých četných pokusech zaznamenal pravidelný jev, že různorodé symptomy jedné nemoci mají stejný kořen. Proto dle jeho zásad přesně v Organonu popsaných, metoda homeopatická hledá lék na celkový souhrn symptomů choroby s ohledem na příčinu jejího vzniku, pokud je známa, a na všechny průvodní okolnosti. Říká tomu totalita symptomů, která určuje individuální reakci, projevující se tzv. modalitami /např. charakter bolesti, horečky, pocení, chutě, averze a ostatní změny způsobu cítění, vnímání a chování v důsledku nemoci/.

Opakovaně na několika místech Organonu upozorňuje na to, že duševní stav, event. jeho změna, se vyskytuje u každého nemocného, ať trpí astmatem, ekzémem či jakoukoliv jinou chorobou. Říká duševní stav, nikoliv duševní choroba! , tedy změny cítění a vnímání, které vyvolala nemoc. Tato skutečnost a její nesprávné interpretace jsou příčinou mnoha omylů následujících generací homeopatů, kteří psychické symptomy vyčleňovali a nadřazovali. Přestali vnímat totalitu jako nedělitelný souhrn symptomů těla i mysli.

Důkazem, že Hahnemann byl skutečně především skvělý lékař s komplexním medicínským pohledem, obdivuhodným na svou dobu, je jeho rozsáhlé 4-svazkové dílo Pojednání o chronických nemocech. Mimo jiné v tomto díle jako první popsal přesně 3 stadia syphylitidy, podle nichž rozpracovává svou teorii o miasmatech. V moderní klinické homeopatii dnes chápeme „miasmata“ jako regulační systémy těla přesně určující vývoj nemoci, ale v principu tato Hahnemannova teorie platí dodnes.

Efektivnost tehdy nové léčebné metody se projevila poprvé při epidemii skvrnitého tyfu, která propukla po slavné Bitvě národů u Lipska r. 1813. Zatímco jiným lékařům umírala až jedna třetina nemocných, z Hahnemannových pacientů /bylo jich 183/ zahynula jen jedna stará žena.

Teprve po dlouhých letech experimentování dospěl Hahnemann k závěru, že účinek léku ovlivňujícího „dynamis – životní sílu“ nevymizí při jeho ředění, kterým se odstraní nežádoucí vedlejší účinky a jež v těle vyvolává každá látka ve vážitelném množství. To byl geniální objev, který Hahnemann mnohokrát systematicky ověřoval a zdokumentoval.

Od té doby používáme homeopatické léky v tzv. infinitezimální dávce, získané postupným ředěním – potenciací a třepáním – dynamizací. Dnes jsou tyto metody díky moderním technologiím zdokonaleny, ale základní princip zůstává.

Existuje tedy dosti důkazů, že homeopatie není podivínská myšlenka, která se zrodila náhodně v mozku nějakého zasvěcence, filosofa či mystika. Je to zcela jednoduše léčebná metoda vycházející z nejčistší tradice experimentální medicíny. Neboť prvotní byla objektivní fakta, která způsobila zrod určité myšlenky. Ta se pak stala podkladem experimentální činnosti a tato zpětně potvrdila platnost iniciální myšlenky.

MUDr. Hana Váňová

---

O autorce:
MUDr. Hana Váňová je zakladatelkou HLA a do roku 2015 byla předsedkyní Rady Homeopatické lékařské asociace. Je členkou Mezinárodní rady pro klinickou homeopatii Conseil dorientation CEDH se sídlem v Paříži, lektorkou Mezinárodní školy klinické homeopatie CEDH a v neposlední řadě praktickou lékařkou - homeopatkou v Litovli. Homeopatii praktikuje již více než 20 let a svou lékařskou praxi ani běžný život si bez ní neumí představit. Pro HLA je Hana Váňová klíčovou osobou, bez níž by HLA nebyla taková, jaká je.