Homeopatie v Geriatrii

Homeopatie v Geriatrii

A právě o nemocech vyššího věku přednášel na pražském specializačním semináři HLA zkušený francouzský lékař-homeopat Dr. Guy Villano. Šarmantní muž, který desítky let úspěšně kombinuje alopatickou a homeopatickou medicínu, aby mohl co nejlépe podat pomocnou ruku svým pacientům na cestě k uzdravení.

Nedá mi se na úvod nezeptat, co vás osobně přivedlo na cestu homeopatie. Čím vás zaujala, že jste se rozhodl ke studiu klasické medicíny přidat právě homeopatii?

Během studia na medicíně nás učili, že alopatie je všemocná. Když jsem však pracoval v nemocnici, měl jsem tam (mimo jiné) velmi nemocné děti, které nereagovaly na léčbu už tehdy tolik obdivovanými antibiotiky, která byla považovaná pomalu za „všelék“. Posléze, když jsem pracoval jako lékař na venkově, se mi jednoho krásného dne stalo, že jsem 55krát za sebou předepsal antibiotika a kortizol! Běželo mi hlavou: „Jestli jsi tak dlouho studoval jen proto, abys dělal tohle, budeš muset změnit povolání. Copak není jiná možnost?!“

Pak jsem zcela náhodou, díky tatínkovi mého kolegy, objevil homeopatii. Zaujala mě. Bylo to něco nového, chtěl jsem ji prozkoumat do hloubky, zda by mohla být skutečně prospěšná pacientům. Chtěl jsem vědět, jestli je v homeopatii něco, co by mi mohlo pomoci v léčení druhých, a odpověď přišla. Stal jsem se tedy lékařem-homeopatem. Ale rozhodně to neznamená, že bych vůbec nepoužíval klasické léky, že bych se jim vyhýbal, nebo je znevažoval. Myslím si, že není dobré stavět klasickou medicínu a homeopatii proti sobě, naším úkolem je postupovat oběma směry, jako hráč na hudební nástroj, který má rejstřík klasické medicíny a rejstřík homeopatie a může kdykoliv, v určitých potřebách, použít ten, nebo onen. U každého případu, u každé konkrétní patologie si kladu otázku, zda je možné tento stav vyléčit pouze homeopatickými léky, nebo je nezbytné použít obě dvě metody léčby. Pokud je nutné léčit alopaticky, tak samozřejmě bez váhání použiji alopatické léky.

Tato přednáška byla o zdravotních rizicích stáří, ve Francii toto životní období poeticky nazýváte „křehkým věkem“. Jaký je vlastně ve francouzské společnosti pohled na stáří a konec lidského života jako takový?

Nejde jenom o náhled na tyto věci u nás, jde o všeobecný strach západní civilizace ze smrti. Ve strachu z vlastní smrtelnosti banalizujeme smrt druhých, kterou vidíme všude kolem (včetně televize, všech médií). Myslíme si, že se nás to netýká, to jsou přece ti druzí, my jsme zatím v bezpečí! Dokud se nás to opravdu týkat nezačne, banalizujeme jak stáří, tak smrt. Místo toho, abychom ji přijali jako přirozenou součást našich životů, nejraději bychom smrt z našich životů odstranili nadobro. A myslím si, že jakési vylučování starých lidí ze společnosti (a jejich odmítání) má příčinu také v tom, že jsou neproduktivní a pro společnost jakousi nepřiznanou přítěží…

Je pravda, že postupně stárneme, ať chceme, nebo ne. Stáří může být samozřejmě krásné, ale i se stínem různých onemocnění, která nás děsí. Během přednášky jste nastínil, co je možné pro sebe i druhé udělat.

Často svým pacientům říkám, život je hra s kartami, které jsme si vytáhli a se kterými prostě musíme hrát. Podvolit se, přijmout určité věci se nám mnohdy nechce. Pokud k nám zdravotní problém přichází dveřmi, tak je barikádujeme, aby k nám nemohl, jak se snaží vstoupit oknem, tak barikádujeme okna. Chováme se jako děti, které si zakryjí oči a myslí si, že je nikdo nevidí. Vždycky se stane něco, co nás překvapí, život prostě není podle našich plánů.

Máte pocit, že si svůj život vytváříme sami, tedy jsme „zodpovědní“ za to, co nám vstupuje do života – v důsledku svých činů a myšlenek minulých a současných si vytváříme budoucnost našich problémů? Co je v tomto smyslu uzdravení?

Podle mě je vždycky historie spojitá, říznu se, zůstane tam jizva. Uzdravení by mělo být definováno jako návrat do stavu před tou nemocí, nebo zraněním. Ale já se do toho stavu „předtím“ vrátit nemohu, protože mám jizvu, která nezmizí. Dostanu se tedy do stavu nového.

… nicméně můžu s jizvou žít stejně kvalitně.

Ano. Ale život s danou jizvou je pak jiný, byť mi jizva nemusí nikterak vadit a bránit mi v tom, abych prožíval štěstí. Postupně nás to všechno, čím procházíme a jak s tím zacházíme, směruje životem, formuje, každá událost v nás nechává určitou stopu. Tedy s kartami, které dostaneme do života, hrajeme, jak umíme. A zbytek jsou nečekané okolnosti. Třeba když přecházíme ulici a přejede nás auto, které jede na červenou.

Zmínil jste tři „postuláty“. První z nich: „Rozvíjí se u nás patologie, která se nám podobá.“ Dokážete na první pohled, když k vám někdo vstoupí do ordinace, odhadnout, že tento člověk bude mít ten a ten zdravotní problém? Jestli už jen pohled na daného člověka evokuje, jaké patologii je podobný…

Ano, dalo by se říci, že to je už takový zvyk, vnímat tyto úvodní „informace“. Ale právě s tím zvykem je třeba zacházet velmi opatrně. Mám opravdu hlubokou zkušenost danou léty praxe, že bych si mohl říct – ano, tento člověk dost možná bude trpět nebo mít sklon trpět tím a tím, ale udržuje mě to v jakési pozornosti, pokoře, v tom smyslu, že tento člověk sice možná bude mít tento problém, ale rozhodně ten intuitivní pohled je třeba stvrdit, zdůvodnit otázkami/odpověďmi, jinak je to jen fata morgana.

Další dva jsou: „Řekni mi, jaké máš nemoci, a já ti povím, kdo jsi. Řekni mi, kdo jsi, a já ti povím, jaké nemoci by tě mohly potkat.“ Co se vlastně skrývá za otázkou: Kdo jsi?

Je důležité se komplexně podívat na to, jak funguje tělo s myslí, jak je na tom osobnost daného člověka, fyzická stránka, intelektuální, jak reaguje imunita, jaké ten daný člověk má pocity, touhy… To vše vytváří celistvou mozaiku. Díky tomu homeopatie získává náhled na to, jak jedinec v životě funguje, jak je organizovaný. A když vidíme celkový obrázek, můžeme snadněji pomoci.

„Nelze zanedbat, komu, kdy, proč a jak se daná patologie přihodí!“

Je v tu danou chvíli důležitý celkový životní příběh, nebo jak se člověk postupně proměňuje, tak je vždy nejdůležitější stav „tady a teď“?

Rozhodně jsme silně spjati se svou minulostí, která nás formovala. Na základě minulosti jsme tím, čím jsme dnes, naše cesta před tímto bodem se stavem současným úzce souvisí. Když budu vědět, jaký je současný stav, budu se snažit otázkami zjistit, jaký byl celý příběh, abych si propojil, proč tomu je právě tak. Se znalostí mapy cesty, kterou jste se vydala, se dá říci, že jste nyní v tomto určitém bodě, a je možné, že pokud se vám nepodaří změnit směr cesty, velmi pravděpodobně vás postihne určitá patologie.

Dá se (je vhodné) druhému člověku říci: pokud něco nezměníš, můžeš dopadnout tak a tak?

Pod podmínkou, že budu mít vůči tomu druhému respekt. Myslím, že každý si odpovídá sám za sebe, je to tedy mimo jiné i otázka vnitřního rozhodnutí, jak postupovat dál. Člověka, který se topí, není možné zachránit, když se nechce nechat zachránit.

Mluvil jste dlouze o Alzheimerově chorobě, která je v současné době jakýmsi strašákem veřejnosti a tak trochu i odborníků. Máte pocit, že lidí s Alzheimerem přibývá?

Ano, lidí, které potká toto onemocnění, je čím dál více, ale zároveň je třeba říci, že se také Alzheimerova choroba diagnostikuje přesnějšími metodami v raném stádiu. Tento stav nám tedy skýtá šanci, abychom získali jakýsi náskok. Nicméně v diagnóze Alzheimerovy choroby jsou nesprávně zahrnuti i jedinci mladší (s jiným typem neurokognitivní poruchy) a naopak. Kupříkladu u osob, kterým je 98 let a mají poruchy paměti, je tento stav způsobený především věkem jako takovým, ne onemocněním. Přesto se zařazují do skupiny osob trpících Alzheimerovu chorobu, což asi není úplně správné.

Je možné Alzheimerově chorobě předcházet či ji zastavit hned v počátcích? Zmínil jste, že homeopatický lék Alumina brzdí rozvoj všech závažných neurokognitivních poruch a působí i preventivně, homeopatický lék Luesinum působí na počínající i pokročilé stavy. Bylo by tedy vhodné od určitého věku tyto léky brát preventivně a plošně?

Lék Alumina by se případně mohl podávat, ovšem možná, že by se Alzheimerova choroba projevila tak jako tak, došlo by k ní jinou cestou, než které by se tím lékem pacient vyhnul. Protože na základě toho, jaký jsem, mám nějaký způsob, jakým se symptomy projevují. Ano, Luesinum bychom mohli s určitou nadsázkou od určitého věku dávat každému, aby se „bojovalo“ proti destrukturalizaci. Svým pacientům Luesinum od určitého věku předepisuji. Samozřejmě zdaleka nejde jen o problém Alzheimerovy choroby, ale i dalších neurokognitivních poruch, které bez adekvátního léčebného postupu mohou posléze vyústit do různého stupně závažnosti.

„Anticipovat znamená předcházet patologii a jejímu rozvoji – což je, podle mě, hlavní otázkou homeopatické terapie. Předjímat, předcházet, oddalovat těžkou neurokognitivní poruchu – to je velká výzva.“

Zpočátku si však starší člověk nemusí vůbec uvědomovat, že zapomíná. Vidí to jen okolí, on má pocit, že mu nic není. A stav se pomalu či rychleji zhoršuje. Co s tím?

To je velký problém. V 9 případech z 10 tento stav jako první zpozoruje okolí, člověk sám to popírá. Popírání je často vyjádřením hluboké, výrazné úzkosti a čím více mu bude okolí říkat, že to není dobré, tím více – protože v hloubi cítí, že to tak skutečně je – tím více se bude stavět proti tomuto „nařčení“. To je pro pečující osoby velmi těžká situace. Je vhodné jít oklikou a udělat z pacienta spolupracující stranu, uklidnit jej: léky nedostáváš proto, že máš „Alzheimera“, ale proto, že mi občas odpovídáš mimo téma, tak aby se ti to nestávalo.

Pokud jsme u prevence, jak je to s užíváním homeopatického léku Arnica v souvislosti s prevencí hypertenze u kardiovaskulárních onemocnění?

Homeopatický lék Arnica má v prevenci vzniku hypertenze své jasné místo, je to lék, který umožňuje eliminovat dopad mikrotraumat na žilní stěnu (dochází k nim vlastně neustále v důsledku pravidelného náporu krve na stěny), tedy představuje velkou pomoc při léčbě i v prevenci. Možností, jak pomoci starším lidem s esenciální arteriální hypertenzí (EAH), je samozřejmě více, jak jsem zmínil během své přednášky, nicméně Arnica hraje v tomto ohledu prim.

„V jedné písničce šansoniér Jacques Brel, kterého mám rád, zpívá o tom, že jsme zatím všichni ještě pořád starci při síle, ale zítra to na nás přijde… Současný svět po nás chce, abychom uvěřili, že jsme nesmrtelní. Snaží se nám vnutit, že jsme všemu nadřazeni, a podle toho také mnozí žijí. Možná, že jedno z tajemství světa, nebo to, co by ho mohlo zachránit, je přiznat si a přijmout, že jsme smrtelní. Jednoho dne odejdeme, a proto je třeba žít co nejlépe. Čínské přísloví říká, žij svůj život tak, abys každý den mohl zemřít a nelitoval toho, žes udělal něco, cos udělat nechtěl.“

Jak jste se vlastně popasoval se svou vlastní smrtelností vy? Jdete nějakou duchovní či spirituální cestou, která by vám pomohla?

Ještě jsem to plně nepřijal. Myslím si, že lidé, kteří říkají, že se nebojí smrti, nemluví pravdu. V každém případě jsem si řekl, ano, to tě jednou čeká. Jsou dvě řešení: buďto si v panice říkat umřeš, umřeš, nebo, než ten den nastane, můžeš prostě žít, jak nejlépe umíš. Nejsem žádný superhrdina, nemohu říct, že se smrti vůbec nebojím. Všichni se bojí smrti. Kdybyste našla nějaké řešení tohoto strachu, tak mi dejte vědět (smích).

V čem vidíte největší přínos homeopatie a její budoucnost v dnešním světě?

Podle mě první a základní věc je respekt vůči druhým, to znamená, vnímat, co lidská bytost vyjadřuje, a snažit se jí pomoct v tom, co potřebuje. Jsme jenom pomocníci, na to je třeba nezapomínat. Homeopatická terapie stimuluje tělo člověka, alopatická medicína proti něčemu bojuje. Ano, někdy je třeba se proti něčemu postavit. Ale není to totéž, stimulovat a bojovat. Druhá věc, kterou bych zmínil, je velký problém čím dál slabší účinnosti antibiotik. V důsledku toho bývá nutná mnohem delší léčba, což pak má negativní vliv na celý organismus člověka. Lidé obecně, a zejména ti starší, berou každý den skandální množství léků na všechno možné, nejen u vás, ale i ve Francii, pak se bohužel násobí negativní vedlejší účinky léků, potencují se. Lidé jsou vlastně předávkováni. Proto je zapotřebí ubírat se jinými cestami. Podle mého je budoucností medicíny – a teď se to objevuje v oblasti onkologického výzkumu – imunita, imunitní systém. Imunologie je věda budoucnosti. A homeopatie stojí právě v centru stimulování imunitního systému.

… abychom znovu nastartovali samouzdravující schopnosti organismu.

Ano. Je zapotřebí tyto síly (imunitu) uvést do chodu. A když se to podaří, tak je z velké části vyhráno. Naše tělo má neuvěřitelné schopnosti ve všech úrovních a jde „jen“ o to, abychom tuto samouzdravující schopnost podpořili, stimulovali a potencovali. Zázrak života a svět možností našeho organismu mě nepřestanou udivovat.

Děkuji za rozhovor.

Helena Míková