Homeopatická léčba epidemií v dějinách

Homeopatická léčba epidemií v dějinách

Od svých počátků byla homeopatie výrazně úspěšnější v léčbě epidemických onemocnění než tehdejší konvenční léčba. Právě pro tyto úspěchy byla praktická homeopatie pevně ukotvena v podvědomí lidí celého světa.

Joseph Pulte byl jedním z prvních homeopatů v Cincinnati. Když zahájil provoz své homeopatické praxe, provokoval tím své sousedy do té míry, že na jeho dům začali házet vajíčka. Joseph byl zklamán a vážně uvažoval o odchodu z města. Avšak jeho rozumná žena se ho zeptala: „Josephe, věříš v homeopatii?” Odpověď byla kladná. „Pak tedy zůstaneš v Cincinnati!“ přikázala.

Krátce na to propukla ve městě epidemie cholery. Pulte se mohl pochlubit tím, že mu nezemřel ani jeden pacient. To mu zajistilo slávu a vřelé přijetí starousedlíky. Při další epidemii cholery roku 1849 stáli nemocní před jeho ordinací po celé ulici.

V roce 1900 napsal Dr. Thomas Lindsley Bradford knihu nazvanou „Logika čísel“, ve které shromáždil statistické údaje, které našel. Data srovnávala konvenční terapii s homeopatickou. Mnoho z níže uvedených čísel je odvozeno z Bradfordovy práce.

Jedním z prvních velkých testů homeopatického systému byla léčba tyfové nákazy (přenašečem jsou vši) v epidemii z roku 1813, která následovala po porážce napoleonské armády v Rusku. Ustupující vojáci táhli z východu přes Německo. Když se v Lipsku objevila epidemie, Dr. Samuel Hahnemann, zakladatel homeopatie, úspěšně vyléčil 180 případů tyfu. Zemřeli jen dva vojáci. To bylo v době, kdy tehdejší konvenční léčba měla úmrtnost vyšší než 30 %.

V roce 1830 se objevila epidemie cholery v Rusku. Hahnemann byl schopen určit stadia nemoci. A úspěšně předpověděl, jaké prostředky budou pro kterou fázi zapotřebí.

Když cholera v roce 1831 konečně zasáhla Evropu, míra úmrtnosti (při konvenční léčbě) se pohybovala mezi 40 % (Císařská rada Ruska) až 80 % (lékařská praxe Dr. Oslera). Z pěti lidí, kteří dostali choleru, dva až čtyři při tehdejší konvenční léčbě zemřeli. Dr. Quin stanovil úmrtnost 9 % v deseti homeopatických nemocnicích v Londýně v letech 1831–32. Dr. Roth, lékař bavorského krále, uvedl, že při homeopatické péči byla úmrtnost 7 %. Admirál Mordoinow z Císařské ruské rady uvedl 10% úmrtnost homeopaticky léčených pacientů a Dr. Wild, redaktor pro alopatii v časopisu Dublin Quarterly Journal, uvedl, že v Rakousku byla alopatická úmrtnost 66 % a homeopatická úmrtnost 33 %. Na základě tohoto mimořádného úspěchu homeopatie byl zrušen zákon zakazující homeopatickou praxi v Rakousku.

V roce 1854 zasáhla Londýn epidemie cholery. Jednalo se o historicky velmi důležitou epidemii. Poprvé byl přesně určen zdroj nákazy. Byla jím veřejná studna. Po jejím uzavření epidemie brzy skončila. Poslanecká sněmovna požádala o zprávu o způsobu a metodách léčby epidemie. Ve vydané zprávě nebyla zahrnuta homeopatická data. Sněmovna lordů požádala o vysvětlení. Odpovědí bylo, že tak dojde ke zkreslení výsledků. Opravená zpráva odhalila, že v alopatické péči byla úmrtnost 59,2 %, zatímco v homeopatické péči byla úmrtnost pouze 9 %.

Dnes je těžké pochopit, jaký měla taková epidemie dopad na populaci. Jak se ukázalo při pozdější chřipkové epidemii z roku 1918, člověk mohl být ráno zdravý a do večera mrtvý. Nákaza postupovala tak rychle. V těchto dobách bylo napsáno mnoho knih o homeopatické léčbě cholery, mimo jiné: Cholera a její homeopatická léčba (F. Humphreys, 1849), Homeopatická léčba Cholery (B. F. Joslin, 1854), Homeopatická domácí léčba cholery (Biegler, 1858), Epidemická cholera (B. F. Joslin, 1885) či Asijská cholera (Jabez Dake, 1886).

Úspěch homeopatické léčby pokračoval i při pozdějších epidemiích cholery. V hamburské epidemii v roce 1892 byla alopatická úmrtnost 42 %, homeopatická úmrtnost 15,5 %. V padesátých letech 19. století došlo v jižních státech USA k několika epidemiím žluté zimnice. Nakonec bylo zjištěno, že toto onemocnění přenáší komár. Dr. Osler uvádí, že alopatická úmrtnost na žlutou zimnici se pohybuje mezi 15–85 %. Dr. Holcombe, homeopat v Natchez, hlásil v roce 1853 úmrtnost 6,43 % a Dr. Davis, další homeopat v Natchez, hlásil 5,73 %. V roce 1878 byla úmrtnost v New Orleans 50 % v alopatické péči a 5,6 % (u 1 945 případů ve stejné epidemii) s homeopatickou péčí.

Dvě nejlepší knihy na toto téma byly: Žlutá horečka a její homeopatická léčba, jejímž autorem je Holcombe (1856), a Účinnost Crot. horridus ve žluté zimnici od C. Neidharda (1860).

Dalším epidemickým onemocněním, které bylo možné úspěšně léčit homeopatií, byl záškrt. Od nástupu rozsáhlého očkování se jedná o onemocnění, které se v našem moderním světě často nevyskytuje. Záškrt se objevoval pravidelně a málokdy měl stejný obraz. Pro homeopatického odborníka bylo proto velmi důležité individualizovat léčbu v každém konkrétním případě. Léčba, která byla jeden rok účinná, ale nemusela být úspěšná příští rok.

V záznamech o třech letech záškrtu v Broome County v New Yorku od roku 1862 do roku 1864 byla hlášena 83,6% úmrtnost u alopatů a 16,4% úmrtnost u homeopatů (Bradford).

Snad nejaktuálnější použití homeopatie ve velké epidemii bylo během chřipkové pandemie v roce 1918. The Journal of the American Institute for Homeopathy v květnu 1921 publikoval rozsáhlý článek o používání homeopatie při chřipkové epidemii. Dr. McCann z Daytonu ve státě Ohio uvedl, že 24 000 případů chřipky léčených alopaticky mělo úmrtnost 28,2 %, zatímco 26 000 případů chřipky léčených homeopaticky mělo úmrtnost 1,05 %. Tento poslední údaj podpořil W. A. Pearson z Philadelphie (kde působil na Hahnemann College), který s výše uvedeným výsledkem shromáždil 26 795 případů chřipky léčených homeopatií.

Nejběžnějším používaným prostředkem bylo Gelsemium, přičemž občas byly hlášeny případy, kdy bylo nutné použít léky Bryonia a Eupatorium. Dr. Herbert A. Roberts z Derby v Connecticutu uvedl, že na jeho žádost o údaje odpovědělo 30 lékařů v Connecticutu. Hlásili 6 602 případů s 55 úmrtími, což je méně než 1 %. Dr. Roberts během první světové války pracoval jako lékař na vojenské lodi. Na cestě do Evropy měl 81 případů chřipky. Oznámil: „Všichni se uzdravili a přistáli. Každý muž dostal homeopatickou léčbu. Na jiné lodi zemřelo během plavby 31 pasažérů.“

V padesátých letech 20. století se vyskytovaly epidemie obrny. Dr. Alonzo Shadman, homeopat v oblasti Bostonu, zdůraznil, že dokud nebylo pozorováno „skutečné ochrnutí“, bylo těžké odlišit prodromální příznaky obrny od příznaků běžného nachlazení a v průběhu času vyléčil mnoho „letních nachlazení“. Byla to začínající obrna? To nelze posoudit.

Dr. Francisco Eizayaga vypráví o epidemii obrny v Buenos Aires v roce 1957, kdy se příznaky epidemie podobaly příznakům léku Lathyrus sativa. Homeopatičtí lékaři a lékárny předepsali Lathyrus 30 C jako profylaktikum a rozdaly se „tisíce dávek“. Nikdo nezaznamenal případ nákazy. Eizayaga poukazuje na to, že v jiných epidemiích obrny bylo označeným prostředkem Gelsemium. A opět zdůrazňuje potřebu individualizace.

Homeopatie byla velmi účinná při léčbě mnoha epidemií v průběhu 19. a na počátku 20. století. Proč úspěchy nejsou lépe známy? To je předmětem dohadů. Může se stát, že stejně jako lékař citovaný níže by většina raději neviděla neúčinnost konvenčních terapeutik ani nepřijala účinnost homeopatie.

Jeden lékař v pittsburské nemocnici se zdravotní sestry zeptal, jestli ví o něčem lepším, než je to, co dělá, protože mu mnoho pacientů umírá.
„Ano, doktore, vysaďte Aspirin, jděte do homeopatické lékárny a objednejte homeopatická léčiva.“
Doktor odpověděl: „Ale to je homeopatie.“
„Vím, ale homeopatickým lékařům, pro které jsem pracovala, nezemřel nikdo.”
(Dr. W. F. Edmundson, Pittsburgh – Journal of the American Institute of Homeopathy, květen 1921)

Překlad: MUDr. Jiří Prokopec